úterý 7. dubna 2015

Kterak jsem rozplakala Pepíka

Pepa miluje filmy. Mluví o nich pořád. Mluví o nich při jídle, mluví o nich na výletě, mluví o nich při venčení psa. Zná všechna důležitá jména režisérů, herců, producentů, zná umístění filmů ve všemožných filmových žebříčcích. Občas mi připadá, že chodím s někým, kdo jako by vypadl z The Big Bang Theory, s geekem, co se pro jistotu schovává před světem, a ne s mým vysněným princem (Naštěstí mě jeho šerm vždycky vrátí zpátky do reality a já si uvědomím, že se mnou skutečně onen vysněný princ je.).
Abych předvedla, že jsem občas taky koukala na nějaké filmy ještě předtím, než jsme se poznali, pustila jsem mu jeden animák. Neškodný film o holčičce z Austrálie, co píše cizímu autistovi do Ameriky, aby se zeptala, odkud se v Americe berou děti, když v Austrálii vyskakují z půllitrů piva. Viděla jsem ten film předtím dvakrát a tohle bylo to nejklíčovější, co mi z něj utkvělo. Veskrze to dost popisuje, co se vlastně v tom filmu celou dobu děje. Skutečně jde o dopisovací vztah mezi malou Australankou Mary, jejíž máma je alkoholička a otec pracant v továrně na čaje, a dospělým Američanem Maxem, jenž potřebuje přesný řád a systém ve všem, co týká jeho života.
Naprosto jedinečným způsobem dokáží plastelínové postavičky vyjádřit všechny pocity, které může šikanované osmileté děvčátko a čtyřicetiletý autistický muž mít. S jakousi lehkostí nebo možná spíše smířením komentují v dopisech svá mnohá životní příkoří a drobné radosti. Píší nesmutně o smutných příbězích lidí ve svém okolí, sdělují si navzájem podivuhodná fakta a posílají si balíky sladkostí, jeden pro druhého se tak stanou nesmírně důležitými. Stanou se jeden druhému opravdovým přítelem, přestože se nikdy neviděli.

Po tom, co Pepa prvních dvacet minut nehnutě koukal na monitor se svým standardním načuřeným výrazem, jsem si řekla, že to asi nebyl dobrý nápad. Že to není dostatečně akční, že je to příliš patetické, poetické, je tam málo krve a vraždění, že jsem prostě zase jednou vybrala špatně, jak už to tak umím. Optala jsem se, zda-li to mám vypnout. Odvětil, aniž by se na mě podíval, že ne, že řekne, až to bude moc smutné. A koukal dál. A furt koukal. Umyla jsem nádobí. Oblékla jsem si pyžamo. Koukal na film. Vyčistila jsem si zuby. Film končil. Pepa se pohnul. Vytáhl pravou ruku k obličeji a podle toho, co jsem mohla vidět, utíral si slzu. A pak druhou. Vypálila jsem zpod deky, abych ho objala, a to už mu tekla slza po nose a vykřikoval, že takové filmy mu nemůžu pouštět, že teď potřebuje kapesník. Že to je snad nejsmutnější film, jaký kdy ve svém životě viděl. Můj Pepík. Honosí se tím, jak je emocionálně plochý. Mary & Max ho dostali. Třeba vás taky dostanou. A budete mít chuť na čokoládového hotdoga.


Žádné komentáře:

Okomentovat