středa 1. dubna 2015

Hasit, co pálí jiného

Jsem na to odbornice. Jsem mistryně v posuzování a odsuzování, jsem přebornice na závěry. Táhne se to prý v naší rodině z generace na generaci, ačkoli já dál než k dědovi nedohlédnu. Podle něj je ovšem každý debil a vůl, podle mojí mámy jsou všichni kreténi a dementi. Buržoazní prababička prý měla tendenci ostře avšak vybranou mluvou posuzovat lidi nejen podle vzhledu nebo způsobu mluvení, ale i podle toho, co si objednávali v restauraci. Jak říkám, máme to v rodině. A je těžké se tomu ubránit a uvědomit si, že mi nepřináleží někoho soudit, obzvlášť, vím-li o onom chudákovi celkem vzato prd.
Ale nikdo z nás se neubrání myšlenkám, názor má každý, kdo má do zadku díru. A tak i mně právě teď hluboce hýbe žlučí cirkus kolem Hanky a Tonči, které se po dvou letech vrátily ze zajetí bůhví kde, snad v Pákistánu. V sobotu jsem hodinu sledovala speciál na ČT24 a musím přiznat, že z prvních dvaceti minut jsem měla skutečně husí kůži. Vysílali první rozhovor, který obě ženy musely podstoupit v turecké televizi, a pohled na ně nebyl nijak radostný. Trochu se usmívaly, ale přesto nevypadaly, že jim je do smíchu. Komu by taky bylo! Podle toho, co jsem viděla v onom záznamu, neřekla bych, že se dívám na "holky", které jsou o pár let starší než já. Obě vypadaly daleko starší, vypadaly tak, že na obrázcích, které se objevily na netu hned po jejich únosu, by jeden mohl mít problém rozpoznat je. Dva roky každodenního strachu o život, dva roky mizerného jídla a hygieny, dva roky bez pořádného spánku bez nočních můr, myslím, že to by se projevilo na každém.
Je to bezesporu velký příběh a je to bezesporu příběh s více méně šťastným koncem, obě se vrátily domů. Je to ale taky příběh záhadný, nikdo neví anebo nepřizná, kde přesně byly, kdo je věznil, jak a proč je propustili, koho to co stálo. A proto i já, slečna Jednou-jsem-koukala-z-kopce-na-válku-v-Sýrii-a-jsem-odbornice, bych se v tomto případě ukvapených závěrů vyvarovala. Udivuje mne tedy, kolik gaučových odborníků na Blízký východ v České republice máme. Nebudu opakovat několikrát zmíněné negativní a všudy přítomné komentáře pupkáčů čekajících na léto a dovolenou v oblíbeném bungalovu, o tom, jak naivní a hloupé ty dvě holky byly, že se vydaly do arabášských zemí. Zmíním to, jak nesmírně jsem fascinována českou xenofobií a hloupostí. Všichni ti znalci chodí každé ráno, stejně jako mí sousedé, do práce, nadávají na daně, kouří do světlíku a pijí pivo na hulváta před Televizními novinami na kvalitním kanálu Nova. Předně je důležité nevybočit ze stereotypu, nebýt jiný, nemít jiné tužby než ostatní, necestovat nikam jinam, než do Středomoří a Tunis to už je tedy něco, raději vlastně necestovat vůbec. Přikyvovat výkřikům našeho lidového prezidenta, kroutit hlavou nad aktivisty a hlasitě se vyjadřovat ke kauzám jako Učitelka v mateřské škole nosí hidžáb. Je nutné naházet všechny do jednoho pytle a označit je za škodnou (a ano, jsem si vědoma, že právě dělám něco podobného), propuknout v paniku, zahodit ručníky a modlit se, aby svět už s těmi prokletými muslimy skoncoval.
Jak si dvě Češky mohly myslet, že přežijí v zemích Blízkého východu? Co je tam táhl čert? Je to tam přece tak nebezpečné!
Je tomu možná těžké uvěřit, ale i v těchto zemích jsou ženy a dokonce i děti. Žijí tam, možná někde spíše přežívají, ale jaké o tomto máme informace? Jak si můžeme být jistí, že to, co nám zprostředkovávají média je pravda? Cha. Nemůžeme. Proč by tedy dvě ženy, které respektují pravidla islámu a pravděpodobně o něm dosti vědí, nemohly s ozbrojeným doprovodem projet blízkovýchodní cestu do Indie, kterou ročně projede nemálo turistů, jsou-li dost odvážné? Není snad možné, že by únosci stejně tak dobře mohli přepadnout předchozí nebo následující výpravu a třeba zrovna plnou školených českých reportérů?
Dojalo mě vyjádření našeho prezidenta, ikony státu, člověka, jenž má být ztělesněním hodnot a někým, ke komu je možno vzhlížet, když prohlásil, že on tedy se dvěma osvobozenými ženami nesetká. Ohrozily přece celou naši republiku. V prvé řadě má vlastní zkušenost praví, že v arabských zemích občas zavzpomínají, že možná někdy slyšeli o Československu, ale kde to je, nemají potuchy. A v druhé řadě: na jakém základě předpokládá, že ony by se chtěly setkat s ním? To je tedy vskutku vytrestal, že je nechá na pokoji.

Nešlo by třeba mít čistou radost z toho, že jeden z mnoha takovýchto příběhů došel přiměřeně šťastného konce? Nešlo by to alespoň tentokrát nevyužít jako prostředek k budování nenávisti vůči muslimům? Vím, že s mnohým, co jsem výše napsala se to zrovna moc neshoduje, ale aspoň vzhledem k Arabskému světu, nešlo by být HateFree?


Od jisté doby mám pro Arabský svět slabost. Mám kamarádku muslimku. Osobně jsem mluvila se Su'ád Nawfal. Navštívila jsem syrské uprchlické tábory v Turecku. Chystám se na Festival arabské kultury. Neházejme všechny muslimy na jednu hromadu a nevytvářejme iracionální strach tam, kde ho není třeba.



3 komentáře:

  1. HateFree? Nemuzu uverit tomu, co na tom webu vidim... Opravdu mohla nejaka statni instituce vytvorit neco, co vypada tak cool? =)

    A proc (sakra) pomahaji Norove a Lichtenstejnci Cechum proti jejich vlastni zabednenosti? :-D Teda chapu, smysl to ma, jen je smutny, ze na to nestacime sami...

    OdpovědětVymazat
  2. Hele já těm grantovým záležitostem nerozumím. Teď máme v knihovně rozjetý nějaký projekt financovaný Norskem. Jasně, týká se to cizojazyčné literatury, ale stejně... Národní knihovnu ČR dotuje Norsko :-) Tudíž tedy já už se nedivím ničemu.

    A co se týče přímo HateFree, nejdřív mi připadala některá témata trochu ujetá, ale vlastně jsem záhy zjistila, že to není špatná věc. Že je rozdíl mezi hejtováním a hejtováním a že si vlastně ani kolikrát člověk neuvědomí, že něco z toho, co prohlásil, se může někoho jiného těžce dotknout. Je to dobrá věc. A taky dobře vypadá.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem se divila, jak jsou všichni chytří..; a kdyby je nával osvícení postihoval jen nárazově, bylo by to ještě dobré. Co bychom si bez chytrých hlav ostatně počali, že:)

    OdpovědětVymazat