pátek 20. března 2015

Lidem blíže. Ach jo.

Nemám ráda lidi. Obtěžují mě v metru a obtěžují mě na eskalátorech. Vadí mi ve frontách na pokladnu, kdy do mě najíždějí vozíkem a nesnáším, když ucpou přístup k bednám s cibulí a přehrabují se, jako kdyby na té jedné konkrétní cibuli stála budoucnost pokolení. Když jedu někam vlakem, už na peróně si zpravidla vyhlédnu někoho, kdo mě vytáčí už jen svým oblečením a pohyby. A klasicky si ho svou nenávistí přivolám do stejného kupé. Štvou mě turisté v centru Prahy, jak se cpou šunkou a pivem na trzích pořádaných ke kdejaké připitomělé příležitosti. Nemám ráda lidi, kteří joggují v upnutých dresech a cítí se na výši, nemám ráda děti, které v neděli nemají lepší program, než si za centrem Flora v nejzaplivanější a nejšpinavější části Vinohrad pouštět nahlas ze svých smartfounů hudbu a cítit se cool.
Nemám ráda sociální kontakt, ale mám ráda sociální sítě. Jasně že existují takové, které nevyžadují žádný kontakt s nikým. Jsou ale i takové, které nejen že vyžadují kontakt, ale dokonce mnohdy zapříčiňují přímá setkání. A přesto jsem hrdou uživatelkou těchto sociálních sítí a musím přiznat, že mě činí šťastnou. Jako bych předpokládala, že lidé tam jsou jiní než ti venku. Jsou to lidé, kterým z nepochopitelného důvodu dávám šance, aniž bych je kdy viděla naživo.
Mluvím o couchsurfingu. Surfařkou jsem se stala asi před rokem, kdy mi kamarád prostě a jednoduše řekl "mám na gauči Japonce". Absolutně jsem nechápala, o čem to mluví, než mi vysvětlil princip poznávání lidí z celého světa, kteří se nebojí vyjet do cizí země a bydlet několik nocí u lidí, které znají pouze z profilu, který si vytvořili na stránkách. Po chvíli váhání jsem tak navštívila stránku Couchsurfingu a v momentě se zaregistrovala. Několik hodin jsem pracovala na svém profilu a popisu svého bydlení, zamýšlela se sama nad tím, co všechno jsem zažila a stojí to za zmínění, jestli moje vášeň k Doctoru Who není náhodou tak trochu přemrštěná a jestli je důstojné napsat, že za svého životního mentora považuji Lorelai Gilmore. Přirozeně jsem vynechala charakterové vlastnosti, na které nejsem moc hrdá, přidala něco o dobrém jídle, poznamenala, že jsem žila v Římě a pak už jen odklikla, že přijímáme hosty.
Reakce byly okamžité a zběsilé. Zmocnil se mě pocit, že nemohu nikoho odmítnout, a propadla jsem panice, protože všechny ty lidi jsem ubytovat nemohla. Někteří se dokonce hlásili na identické termíny! Jiní se neobtěžovali s dlouhými zprávami a jen hledali nocleh zadarmo, jiní napsali tak milé psaní, že je nešlo odmítnout, ani kdyby člověk nastokrát chtěl. Do hodiny jsem měla domluvenou návštěvu dvou Číňanek, dvou Rusek a dvou Rakušanek. Na to konto jsem ukončila přijímání hostů, a to na dalšího půl roku.
Musím říct, že s vyšším počtem odsurfovaných hostů se můj přístup k nim výrazně mění. Jsem otrkanější a ne tak úzkostlivá. Pro naše první surfařky jsme dělaly první poslední. Vodily jsme Číňanky po Praze, koupily jim mapy a dárečky, vařily snídaně i večeře, vodily jsme je na nejlepší Plzně široko daleko, vytáhly je na Prodanou nevěstu do Národního, projely se s nimi lanovkou na Petřín a vytáhly je na rozhlednu, propašovaly je na Hrad se studentskými slevami. Bylo to úžasné, ale nesmírně vysilující. S Rakušankami jsme jen ležely v parku, ukazovaly výhledy na Prahu a proseděli večer na Letné a u Vystřelenýho voka. Rusky si docela vystačily samy a nevadilo jim ztratit se v pražských uličkách, ale stály mě celodenní výlet na Karlštejn, ten zprofanovaný hrad. A přesto nelituji jediné z těch návštěv. Bylo nesmírně inspirativní a zajímavé poslouchat o tak odlišné kultuře, jako je ta čínská, a bylo zvláštní seznámit se s jejich názorem na režim, ve kterém žijí. Když přijela Nastya a Katya, Rusko zrovna vtrhlo na Krym. S jejich názorem, že Rusko je dost velké a už nepotřebuje další území jsme se nehádaly, ale tiše jsme si myslely své. Obě holky byly úžasné, ale s ruskými vlastenkami si člověk zahrávat nechce. A přesto jsme jeden celý večer strávili sledováním videí o absurdních ruských obyvatelích a všechny se tomu smály jako pominuté.

Couchsurfing je úžasný! Baví mě celá ta příprava něčího příjezdu. Baví mě sedět a dlouhé hodiny zkoumat profily lidí, než vyberu ty, kterým dovolím přijet do našeho bytu. A pak, protože jsem přesvědčená, že jsem vybrala dobře, připravuju pro ně pokoj s radostí. Každý u nás dostane svou postel a spacák, může mít ručník, když potřebuje, a samozřejmostí jsou klíče a mapa. Baví mě vítat se ve dveřích s cizinci a nevědět, jestli je obejmout, protože je zvu prakticky do svého života, anebo jim podat ruku ve znamení seznámení. Baví mě vařit pro všechny česká jídla a promlouvat s nimi o stereotypech Čechů. Baví mě procházet se svými hosty Prahu po turistických cestách a zároveň je vodit tajuplnými zkratkami, které člověk objeví až po několika letech žití tady. Baví mě ukazovat jim Prahu svýma očima a slyšet to kouzelné "ách!", kdykoli vyjede tramvaj 18 kolem kavárny Slavie a je vidět Pražský hrad.
Po půl roce jsem znovu dala naše postele k mání. Zažily jsme neuvěřitelných pět dní se dvěma usměvavými Brazilci a chystáme se na spoustu dalších surfařů. Chtěly bychom každý měsíc pohostit někoho a zdá se, že měsíce nikdy neměly tak málo dní! Nemám ráda lidi, ale couchsurfing mě baví. Paradox.

Žádné komentáře:

Okomentovat